…ano, narodil jsem se v roce 1951 ve Vyškově na Moravě. No a to víte, na malém městě máte školu přes ulici. Všechno na dosah, a to bylo milé.

Potom to ostatní bylo minimálně pro nás přespolní doslova přes pole. Do Brna na Střední umělecko-průmyslovou školu, do Prahy opakovaně na Akademii nebo UMPRUM. Nikde nechtěli, abych maloval. Na střední UMPRUM se mnou dělali vše, ale malbu jsem si neužil. Na Akademii napsali tehdejší mravokárci, že je nežádoucí, abych studoval. Jistě to se mnou všichni mysleli upřímně dobře.

Tak to si nenecháte líbit a malujete dál ty příběhy, které máte v hlavě. Mezitím je z vás propagační úředník, dělník, ženich, řezbář, táta, fotograf a také rozvedený výtvarník. Ale malujete dál. Začnete být sám sobě podezřelý. Přemýšlíte, zda ti všichni kolem vás to myslí opravdu upřímně dobře. Tak jdete tím světem bez příbuzných s velkými společenskými ambicemi a bez talentu být v pravý čas na pravém místě.

Jdete, a míjíte místa velkého šoubyznysu a kroutíte hlavou nad povrchností těch, kteří měli kdysi velký talent. Myslím na to, že v hloubi duše lidí jsou zapsány znaky a symboly jejich povah a charakterů, které utváří naše okolí a životní cesty. Jsou to struktury a ornamenty, které jsou čitelné někdy jen obtížně. Mají svá tajemství. Jen málokdy, ale ano stane se, a já je vyčtu z očí. Jsou to složité příběhy, tak jako moje plátna.

Kdosi moje obrazy nazval mozaikou kontrastů. Kontrastů světla a tmy, ráje a pekla. Ano, je to tak. Moje práce není žádnou oslavou života a popisem, jak nahlížet na vše s ironií a šibalstvím. Ale pozor prosím, tato výpověď není vůbec nějakým nářkem nad rozlitým mlékem. Je to příběh s dobrým koncem. Tak to bylo, a je dobře, že tu práci dnes mohu dělat. Můj kamarád zpívá: "milujeme to, co přichází, a ne to, co jsme si přáli, štěstí je dušička prchavá, bublinka do vodováhy."

Josef Achrer.